Selfless
Občas se stane, že životní okolnosti změní všechno. I vás. Anebo jste jenom pitomě nastavení už od začátku. Jako já. Naštěstí jsou lidi, kteří umí naprosto nezištně nepřímo vyjádřit, co je špatně, což potom může vést i k rozsvícení v palici, což pravděpodobně vystihuje podstatu tohohle postu.
Představte si, že jednoho krásného dne takhle spadnete z nebe úplně jinak - zapomeneme-li na vizuální rysy. Vtip spočívá v tom, že veškerá vaše osobnost je založena na až neuvěřitelném chtíči se zavděčit. Pomiňme fakt, že obecně je tahle charakteristika vázaná na nepodstatné drobnosti, kterými chcete účelově dojít k odměně. Tady je úplně jiný fenomén - neexistuje limit na velikost službiček a vidina odměny budiž neurčitým zbožným přáním, že si jakýkoliv obdarovaný protějšek doopravdy řekne, že vynaložená snaha by se měla v dobrém oplatit.
Ač to zní bizarně, ještě pár hodin před začátkem psaní tohohle textu jsem si tohle postižení nedokázal uvědomit v plném rozsahu. Vysvětluje to nebezpečně moc věcí - od pofiderné sebedůvěry po relativně prázdné vztahové série. Čistě na papíře to zní docela slušně - pozornost, snaha, poctivost, nezištnost - všechny tyhle featurky jsou ale jenom důsledkem bez hloubky, tyhle vlastnosti nedělají jádro osobnosti. Neustálé otázky "Na co máš chuť? Je ti zima? Co mám udělat lépe?" jsou jenom povrchní plečkou, maskující vlastní nejistotu a nedostatek vztahové cílevědomosti. Jasně, zpočátku je tenhle přístup neskutečně přitažlivý, tyvoleněkdosezajímá zní vedle sebestředných keců o motorkářské kultuře jako deal století. Rychlé vychladnutí je ale nutným společným následovníkem všech těhle příběhů.
Subjekt pod vlivem nemoci je v solidních potížích - neustálý drive k podobnému podbízení je vyčerpávající jak fyzicky, tak emočně. Sami si řekněte, kdy naposledy jste mi poslali prosbičku a jak rychlá byla odpověď, že udělám maximum pro úspěch úkolu? Blbý je, že se to vážně těžko zastavuje a léčí. Vypnout telefon? Ach ne, co kdyby někdo něco potřeboval! Chceš pomoct? Ajo, tak já si vemu volno v práci a zmákneme to! Dobrý pocit ti ale večer pusu nedá. Natožpak efekt, který to má na vrstevníky, kteří si podobné chování z pochopitelných důvodů spojují s naprosto bezpáteřní osobností hledající rychlý zisk. Sorry. Fakt ne.
Tohle je bezkonkurenčně nejintimnější sada řádek textu, co jsem kdy napsal. Polívá mě horko, jen to ze sebe trousím ven. Ale potřebuju to, jelikož tohle se zatím osvědčilo jako garantovaný postup, jak vyplavit i ty nejhorší nesmysly z nitra svojí hlavy někam daleko ven. Musím využít příležitosti, klidu a čerstvého impulzu, abych se nemoci zbavil a začal si více vážit sebe a svého času. A naučil se mít rád svoje názory a chutě, ne jen za zavřenými dveřmi prázdného bytu, ale i jako společenský člověk.
Děkuju, tyvíškdo